Je to zajímavé téma,co se tu tedko rozjelo,ale jak je to s tím trestem vlastně myšleno,jestli má dotyčný tím že je nucen se vyzout cítit hanbu a nebo je nucen proto,že chodit bosky má být pro něj méně příjemné?

 Obávám se,že to jako trest není moc vychytané,protože každý člověk to vnímá jinak,někdo se za nohy stydí a někdo vůbec a zrovnatak někdo to vnímá jako nepříjemné a jiný jako příjemné.A dokonce třeba švihání přes záda či nohy bude pro spoustu lidí bolestivým trestem,ale pro nějaké masochisty to trest není........

Výchova dětí ve Spartě měla za cíl vychovat odolné jedince resistentní vůči fyzickému nepohodlí, moc jiných aspektů to asi nemělo, určitě ne nějaké snahy zušlechtit jedince filosoficky. Ale také to nebyl trest, prostě norma primárně za účelem tvrdé tělesné výchovy.

  K problému vícesmyslnost......zobrazit celý příspěvek

Výchova dětí ve Spartě měla za cíl vychovat odolné jedince resistentní vůči fyzickému nepohodlí, moc jiných aspektů to asi nemělo, určitě ne nějaké snahy zušlechtit jedince filosoficky. Ale také to nebyl trest, prostě norma primárně za účelem tvrdé tělesné výchovy.

  K problému vícesmyslnosti slova pokora - souhlasím, dobrý postřeh. V tomto případě vedeme ovšem diskusi zaměřenou současně na oba významy. A u obou těchto významů mne napadá, že odepření obutí může být považováno za prostředek, jak toho dosáhnout. Bosý člověk se podle mne musí cítit před obutým zranitelnější, slabší... minimálně na úrovni podvědomí. Vnitřní pokora, při níž si uvědomujeme vlastní nicotné místo ve Vesmíru, rezonuje ve vědomí v důsledku bosých nohou také, jen jde o to, do jaké míry je to důsledek znalosti existujících rituálů a do jaké míry jsou zapojeny fylogenetické zákonitosti.

Právě,že tenkrát za Sparty dle mého názoru byli lidi vcelku odolnější a přispůsobivější a kdyby někdo chtěl takto vychovávat dnešní kluky,tak převážná většina skončí v nemocnicích,nebo na hřbitovech.

No o sparťanské výchově to chce si něco vyguglovat. V tomto duchu vychovávat děti? První bylo, že zájem byl jen o silné jedince hned od narození, slabší jedinci se ponechávali osudu. Odchod na vojnu snad v 7 mi letech. Výchova k schopnosti myslet vojensky, přijímat a bezhlavě plnit rozkazy. Možná jen to přivykání na nepříznivé podmínky, mezi které patřilo sporé oblečení a nevím jistě i chození bez bot je z našeho pohledu trochu k zamyšlení.

Což to jo,ale myslím si,že tolik silných jedinců by se dneska ani zdaleka nenašlo.Maximálně tak deset z tisíců.