Jednak si myslím, že než takovéto dary z milosti by bylo možná lepší ptát se, jak zařadit početnou část lidstva do ekonomické hry tak, aby si sama mohla kupovat obutí dle své vůle. Ale budiž, nějakou dobu zřejmě potrvá, než bude v tomto směru dosaženo rovnovážnějšího stavu. Co ale dar bot dětem přináší?

  Dovedu si samozřejmě představit desítky situací, kdy noha bez ochrany botou trpí.. Nemá-li člověk žádnou jinou možnost než být bos tam, kde si poškozuje trvale zdraví, je to zlé a díky za charitativní počiny.

  Když si ovšem přečtu, že donátoři obdarovávají děti kopačkami, aby mohly hrát fotbal, lakovými polobotkami, aby mohly vstoupit důstojně do kostela, sandály ke školním uniformám, působí to na mne spíše dojmem reklamní kampaně obuvnického průmyslu s cílem zaháčkovat si klienta. Děti, které vyzkouší pohodlí bot, se jich přeci nebudou chtít vzdát a upřednostní jejich nákup třeba před pořízením knihy.

  Řekl bych, že pokud děti projeví talent, je rozumné, když jim společnost poskytne kopačky. Pokud jde o fotbal jakožto volnočasovou zábavu jedince, který s téměř stoprocentní pravděpodobností do elity nepronikne, proč jej nehrát raději naboso na písku či trávníku? Proč nenechat děti chodit bosé ve školách a na bezpečných hřištích?

  Zvyk chodit bos a nevidět v tom nic špatného, byl rozšířen i v dnešních hospodářsky vyspělých zemích a v časech rozvoje jejich ekonomiky svádělo několik idealistů marný boj za to, aby boty byly dávány dětem s rozmyslem. Namísto toho jsme se dočkali předpisů a vyhlášek, které holé nohy zapovídají.

  Pokud dnešní chudé děti mají alespoň něco, co je nedostupné jejich šťastnějším kamarádům, pak jsou to počitky a vjemy získávané jejich holými chodidly v prostředí, kde se za bosé nohy nemusí nikdo stydět.

  Je stále ještě něco míst na zemi, kde pro zachování fairovosti, nedovolí organizátoři soutěžních sportovních klání boty nikomu z účastníků. Z důvodů nejrůznějších tlaků však tento obyčej postupně mizí, poněkud zvláštní právo na boty válcuje ty, kteří by se jej nejraději zřekli.

  Když prostřednictvím internetu vidím, jak ubývají místa, kde ještě před několika lety vedlo chození naboso nad obouváním, mám poněkud smíšené pocity. Na jedné straně chápu, že důsledkem získávání subjektivní svobody jsou spíše ty boty než upřednostnění výhod bosých nohou a říkám si každému, co jeho jest. Na druhé straně jsem přesvědčen, že tato povaha svobodné volby je získávána především díky sociálním tlakům různé povahy. Zastávám názor, že pokud by člověk k volbě obouvání přistupoval čistě racionálně, musel by dojít k přesvědčení, že v drtivé většině každodenních situací je chodit bos o mnoho lepší než se obouvat.

  Problém je v tom, že sociální tlaky souvisejí s mnoha společenskými omyly, které lidstvo stačilo ve své historii rozvinout. Za jeden z největších považuji totální vítězství západoevropského modelu „slušného“ oblečení reprezentovaného košilí, sakem, kravatou a dlouhými kalhotami. K něčemu takovému se bosé nohy těžko mohou hodit. Co se týče světa dětí, přibývá prestižních škol, které učí již desetileté budoucí manažery tomu, aby se s tímto modelem slušného oblečení plně ztotožnili. Proč se má ale desetiletý kluk stávat dospělým?!

  Výkonnostní sportovní soutěživost také přerostla dávno racionální limity. Co všechno se děje ve světě dětského sportu je na dlouhé a ne moc veselé rozebírání. Jen malým povzdechem zde v této souvislosti je, že při nesmlouvavém zápolení o výsledek hraje kvalitní obuv svoji značnou roli a nelze ji tudíž ignorovat. Kdo chce dopřát svým dětem potěšení ze sportování naboso, musí si tudíž vybrat z několika mála odvětví, kde být bos neznamená handicap.

  Charita v podobě darů bot má určitě svoji pozitivní stránku, bohužel s sebou nese i tu rubovou. Miliony dětí, které mohly být jednoho z civilizačních omylů ušetřeny, se budou muset k pochopení toho, jak se věci mají, složitě prokousávat. Možná jejich potomci jednou začnou budovat parky pro bosé nohy a shánět vhodné žíněnky do tělocvičen, jako tomu dělají dnes v Německu.

  Vskutku zvláštní svět.